Články‎ > ‎

Batolata: máme si je podrobit nebo jim důvěřovat?

Jako poradkyni v rodičovství mi často volají vyjevení a zmatení rodiče a říkají: „Moje miminko bylo tak hodné. Pak se jednoho dne objevila „příšera“. Všechno jsem dělala správně. Porod miminka byl klidný, stále ho kojím na požádání, stále spí se mnou v posteli a neustále ho nosím. Proč to s ním teď (ve 2, 3 či 4 letech) začíná být tak těžké?"

To, co se stalo, je ve skutečnosti úžasný výsledek důvěryplného vztahu a silné vazby vypěstované zdravou blízkostí. Malé dítě důvěřuje absolutně svým rodičům a v rámci této důvěry správně předpokládá, že rodiče jsou na jeho straně a že je pro něj bezpečné, aby roztáhlo svá křídla, a že je to rodiči dokonce vítáno. Způsob, jakým lidská mláďata roztahují svá křídla, ovšem není vždy pohodlný pro dospělé.

Dospělým se nehodí, když si batole potřebuje hrát s blátem, experimentovat s vodou, rozebírat věci, vybíjet si přebytečnou energii nebo když potřebuje, abychom se na něj dívali, chovali ho a četli mu celé hodiny. Většina rodičů vyznávajících kontaktní rodičovství (attachement parenting) snášejí s láskou nepohodlí, dokud je dítě novorozencem a miminkem. Je nepohodlné, když na nás miminko slintá, počůrá nás, hází jídlo po zemi nebo nás probudí sedmkrát za noc – přesto však v důvěře vidíme, že to jsou jeho potřeby a v rámci našeho závazku pečovat o něj podle zásad kontaktního rodičovství přijímáme tyto potřeby s láskou a bez odsuzování. Nesnažíme se odnaučit miminko slintat nebo snažit si pláčem zajistit splnění svých potřeb. Přerod bezmocného miminka v aktivní batole může svádět rodiče ke změně přístupu od důvěry a přijetí k učení a bojům.

Jeden otec se mi přiznal, že lituje přístupu kontaktního rodičovství, který on a jeho žena praktikovali u své dcery. Ve věku čtyř let je „divoká a náročná“, zatímco dítě jejich přátel, které „vyrostlo v kolébce“ a navštěvovalo jesle, je „tak ochotné spolupracovat“.

Protože jsem tenhle popis slyšela mnohokrát od různých rodičů, nemůžu říct, že je to pouze rozdíl v osobnostech dětí. Skutečnou otázkou je, jestli to druhé dítě je opravdu tak ochotné spolupracovat, anebo je pouze poslušné a rezignované? Je dítě, které má silnou vazbu na rodiče a důvěřuje jim, opravdu „divoké a náročné“, nebo je prostě živé, důvěřivé a asertivní? Možná že skutečná potíž není v dítěti, ale v přístupu a postoji nás rodičů. Možná je třeba prodloužit přístup kontaktního rodičovství se vší tou důvěrou, uznáním a respektem, který s tím souvisí – na mnoho dalších let.

Zatímco mnoho aspektů intenzivnějšího kontaktního období skutečně postupně vymizí, jak dítě roste, některé rysy rodičovství zůstávají životně důležité: důvěra, vedení a empatie. Pokud si udržíme v rodičovství tyto vlastnosti, bude nám život s batoletem připadat o mnoho méně stresující a hluboce fascinující.

Můžeme si vybavit, jak jsme důvěřovali našemu miminku. Netrvali jsme na tom, že se musí učit držet lžičku dříve, než na to bylo připraveno, nebo že se musí učit chodit dřív, než se pro to samo rozhodne. Později jsme netrvali na tom, že musí mluvit dříve, než toho bylo schopné. Kontaktní rodičovství spočívá v tom, vyladit se na děťátko a reagovat na něj v každé fázi vývoje s důvěrou, že jeho touha vyvíjet se a dospět je ještě silnější než naše touha mu v tom pomoci. Batole už samo o sobě spěchá ve vývoji mílovými kroky – tlačit na něj, aby ještě zrychlilo a plnilo naše očekávání mu může přivodit jedině pocit selhání, který vede k nedostatku sebedůvěry a k problémům s chováním. Zaujmeme-li postoj založený na důvěře, můžeme i nadále předpokládat, že ať již batole dělá cokoli, je to přesně to, co právě potřebuje dělat – stejně, jako jsme mu důvěřovali coby miminku. Samozřejmě jsou okamžiky, kdy to, co dítě potřebuje dělat, je nebezpečné nebo jinak nepřípustné. V takových případech můžeme uznat jeho pocity zklamání, smutku nebo vzteku a pokud je to vhodné, nabídnout podobnou, ale bezpečnou aktivitu.

Chceme-li lépe pochopit vůdčí roli rodičů, nejlepší je začít od toho, v čem nespočívá. Vedení neznamená odsuzování dítěte ani kontrolu nad ním, vyučování nebo směrování. Vedení není pokusem zformovat dítě do určité podoby, která nám bude vyhovovat nebo kterou budeme schvalovat. Naopak, vedení je založeno na důvěře a respektu k tomu, kým dítě je v každé fázi svého vývoje. Můžeme ho vést tím, že namísto omezování pro něj v maximální možné míře vytvoříme bezpečné prostředí. Můžeme mu poskytovat vedení tím, že budeme vnímat, co dítě potřebuje, a budeme vytvářet podmínky pro to, aby tyto jeho potřeby mohly být bezpečným způsobem naplněny. Dítě může potřebovat prostor, kde může běhat a křičet; může potřebovat být venku a šplhat po stromech, umazat se od bláta a házet kameny do vody; může potřebovat zažít nezávislost a samostatnost tím, že udělá nepořádek v hračkách nebo oblečení. Dítě nás potřebuje, abychom mu zabránili v nebezpečném nebo nevhodném jednání. Silně se spoléhá na tento typ vedení, protože bez něj si netroufne roztahovat svá křídla víc a víc.

Pokud je vedení nedostatečné, dítě cítí, že nemá nikoho, na koho se může spolehnout a důvěřovat mu. Důsledky nedostatku patřičného vedení a nedostatku důvěry a respektu se časem nabalují a vedou ke stresu, pochybnostem o sobě a pocitu nejistoty. Takové dítě se cítí ztracené a bude pravděpodobně stále dělat věci, které by podle jeho názoru mohly jeho rodiče donutit k tomu, aby mu poskytli vedení – věci, které rodiče často vnímají jako „špatné chování“ nebo jako projevy příliš náročného dítěte.

Většině obtíží tohoto druhu se můžeme vyhnout pomocí postoje založeného na důvěře a pomocí vedení, vyrůstajícího z empatie a respektu. Nikdo nemá rád, když mu druzí říkají, co má dělat – a tím méně batole. Pokud respektujeme tuto dětskou vlastnost a jsme na straně dítěte, poskytujeme mu vedení tím, že následujeme jeho potřeby podle signálů, které dítě dává. Namísto toho, abychom se mu snažili zabránit ve vylévání vody na podlahu, můžeme mu nabídnout hadici venku na zahradě nebo čas na hraní ve vaně. Místo abychom se rozčilovali, že si dítě odmítá obléci pyžamo, můžeme reagovat na jeho potřebu zahrát si hru „uteč před pyžamkem“. Skutečný vůdce většinu času spíše následuje.

Ve výsledku dítě důvěřuje rodičům a když je pak nezbytné v rámci vedení zakázat dítěti jeho volbu nebo jeho jednání, dítě se s tím snadněji smíří, protože ví, že „maminka / tatínek jsou na mé straně“.

Většina rodičů zpravidla nemá problém poskytovat vedení, dokud je dítě miminkem. Důvěřujeme miminku a přijímáme to, kým je v každém stádiu svého života, a zároveň řídíme život rodiny. Když musíme odejít z obchodu – odejdeme; pokud miminko pláče, držíme ho, uznáváme jeho pocity a plníme tuto jeho potřebu.Když je třeba miminko přebalit, uděláme to a pokud to miminko rozčílí, opět uznáme jeho pocity, zatímco ho přebalujeme. Když si strká do pusinky nějaký nebezpečný předmět, vezmeme mu ho a nabídneme něco jiného. Miminko s námi počítá, že ho hlídáme a zabráníme mu dělat cokoli, co by pro něj nebo pro ostatní nebylo dobré. Bude zkoušet všechno možné a spoléhat na nás, že zakročíme v zájmu jeho bezpečí. Silně se spoléhá na své rodiče. Podobně i batole počítá s tím, že ho hlídáme a zabráníme mu v nebezpečném jednání.

Hranice

Ve skutečnosti nepoužívám slova „nastavování hranic“ ve spojení se svými dětmi nebo s rodiči, kterým radím. Někdy musíme informovat děti o existenci omezení, která nejsou na první pohled vidět, přesto ale nemusíme nic přidávat k existujícím hranicím fyzikální a společenské reality. Frustrace malého dítěte je tak obrovská právě proto, že dítě neustále naráží na nějaké hranice. Většina aspektů moderního života se všemi jeho technologiemi, cestováním a přemírou podnětů může být pro naše maličké příliš intenzivní. Nejen, že takové přetěžování vede ke stresu, ale zároveň jsme nuceni stanovovat mnoho hranic, které dítěti nedávají žádný smysl a vedou k stresovému chování – jako například, když nutíme dítě se v autě připoutat, bráníme mu běhat po parkovišti, nedovolíme mu hrát si s elektřinou a tak podobně.

Dobrá zpráva je, že většina hranic je pro dítě pochopitelná sama o sobě a my nemusíme zasahovat. Ve skutečnosti jedním z našich úkolů je snižovat míru bezmocnosti v životě našeho dítěte tím, že některé hranice odstraníme z prostředí, kde se dítě pohybuje. Zjistila jsem, že omezení počtu hranic v životě batolete mu pomáhá se lépe smířit s těmi, s nimiž se setká. Na druhou stranu není třeba, abychom odstraňovali ze života našeho dítěte všechny výzvy a veškerou frustraci. Můžeme důvěřovat jeho volbám a sklonům. Frustrace je zdravým pomocníkem vývoje, za předpokladu, že není způsobena jinou osobou vně samotného dítěte.

Můj nejmladší syn Oliver jako tříletý lezl po skalách na pláži. Já jsem stála připravená u něj. Brzy řekl: „Bojím se,“ a požádal mě, abych mu pomohla dolů. Pomohla jsem mu slézt ze skály, nezvedla jsem ho jednoduše a nepostavila na zem. Jak ví, že se má bát výšek? Poučil se o existenci fyzických hranic gravitace pomocí pádů, padajících věží z kostek a dalších dennodenních zkušeností. Nyní se naučil další rozměr gravitace a výšky. Život je učitel. Syn si sám vytvořil úkol a frustraci a počítal se mnou, že se postarám o jeho bezpečnost. Kdyby mi nedůvěřoval, netroufl by si vytvářet si sám pro sebe takový těžký úkol. Sebedůvěra vzniká z této schopnosti dítěte překračovat vlastní hranice.

Pokud se přidržíme tohoto postoje založeného na důvěře, můžeme předpokládat, že dítě v každém okamžiku dělá přesně to, co potřebuje – stejně, jako jsme v tom důvěřovali miminku. Můžeme minimalizovat svoje zásahy a dohlížet na bezpečnost dítěte, manévrujícího nekonečnou řadou hranic a pokroků. Pokud je opravdu potřeba činnost dítěte přerušit, důvěra v naše vedení pomůže dítěti přijmout takovéto zřídka ukládané omezení. Když už musíme odejít z hřiště, můžeme odvést dítě domů co možná nejjemněji a uznat jeho pláč slovy, nasloucháním a objetím.

Nemůžeme ochránit dítě před veškerou bolestí a frustrací v životě. To dokonce ani není vhodné, protože by ho to jenom oslabovalo. Co ale můžeme udělat, je být empatickými společníky na jeho jedinečné a osobní „cestě“. Dítě se naučí poznávat mnoho tváří života a vážit si empatie a blízkosti. Především ale získá emocionální odolnost a důvěru ve svou schopnost překonat překážky.

 

Překlad – Klára Linhartová http://www.modrykonik.cz/fotoblog/romcovaklarka/clanek/prekladam-pro-vas-clanky-od-naomi-aldort/

©Copyright Naomi Aldort

Naomi Aldort je autorkou knihy „Raising Our Children, Raising Ourselves“ (v češtině vyšlo pod názvem „Vychováváme děti a rosteme s nimi“). Její poradní rubriky se objevují v moderních časopisech o rodičovství po celém světě. Rodiče z celého světa žádají Naomi Aldort o radu po telefonu, osobně i prostřednictvím poslechu jejích CD nebo účasti na jejích workshopech a intenzivních rodinných kurzech.

Chcete-li dostávat zdarma novinky elektronickou poštou, získat informace o telefonických lekcích, osobních nebo rodinných telefonických konzultacích nebo o produktech, navštivte stránky  www.AuthenticParent.com

Comments