Články‎ > ‎

Hrajeme si celý den

Tříletý Lennon vyluzuje náhodné zvuky na piáno. „Proč ho neučíš hrát?“ ptá se známá, která přijela na návštěvu z Východního pobřeží, protože ví, že hraji na klavír. „Vždyť se učí,“ odpovídám. „Nikdy bych nedosáhla efektivity, s jakou sám přirozeně zlepšuje svoje dovednosti.“ Kamarádka se na mě dívá pochybovačně. „Až přijedeš příště, uvidíš,“ říkám. Ačkoli nemám tušení, jakým směrem se Lennonovo hraní bude ubírat, jsem přesvědčena, že kamarádka uvidí zlepšení v tom, do čeho se Lennon pustí, pokud mu nechám v hraní na piáno volnost.

Kolik rodičů a učitelů je znepokojeno, když je den naplněn hrou a hrou a ještě další hrou? „Kdy se bude učit, když si celý den jen hraje?“

Je hra opravdu ztráta času? Udělala příroda chybu, když se všechna mláďata, včetně těch lidských, rodí s touhou a schopností si hrát?

Výchova dětí pro mě je neustávající zkouška mé schopnosti důvěřovat. Měla bych se fyzicky postarat o to, aby se moje dítě naučilo lézt? Chodit? Mluvit? Co takhle „Chození a mluvení pro batolata ve dvaceti lekcích“? Je zajímavé, že jazyk je nejtěžší věc, jakou se můžete učit, a dítě to zvládne úplně samo. Ve skutečnosti nejrychlejším tempem se člověk učí v raném věku, kdy si jako dítě v zásadě hraje celý den. Možná příroda neudělala chybu – možná jí můžu důvěřovat.

Takže jsem důvěřovala přírodě od prvního dne a všimla jsem si zajímavé věci: děti si hrají a ten nejlepší způsob, jak se mohou učit, je prostřednictvím hry. Děti jsou od přírody zvědavé. Počínaje narozením chtějí všechno vědět a všechno prozkoumat. Děti touží po úspěchu. Neustále si ukládají těžké úkoly a dokáží je skutečně všechny splnit pomocí biologicky daného procesu, kterému říkáme hra.

Textové pole: Vybíráme kreativní hračky Hračky, které podporují kreativitu, jsou materiály, které neomezují dítě směrem k jediné hře nebo výsledku. Mezi příklady patří: čisté papíry a barvy; jednoduché kostky; písek; hrnce a pánve; krabice oblečení pro hru s převleky; hlína; jednoduché panenky; zahradnické náčiní; hračky, na kterých se dá jezdit nebo po nich lézt venku, jako např. vozík, žebřík nebo prolézačka; a obyčejné předměty z domácnosti, které si dítě může půjčit, když chce napodobovat domácí práce jako různé nářadí, kuchyňské náčiní nebo pomůcky na úklid. Vyhněte se hračkám, které vyžadují určitý výsledek nebo které určují dětské hře konkrétní směr, čímž znemožňují vlastní myšlenkový vklad dítěte do hry. Mezi takové hračky patří například: omalovánky; hračky s knoflíky, které vyvolají přednastavenou reakci; panenky, které vyvolávají specifické emocionální reakce nebo jednání; a hračky představující televizní nebo filmové postavičky.   Kdyby si děti hrály celé dětství (a to myslím doslova), byly by připravené pro život. Byly by emocionálně silné (za předpokladu, že nebyly traumatizovány jinak) a měly by veškeré základní dovednosti, aby si dokázaly s životem poradit. Naše obavy, že děti nebudou umět určité věci v určitém věku je obrovskou překážkou tomu, abychom dětem důvěřovali a umožnili jim přirozený vývoj. Když si dítě hraje, je jediným oprávněným hybatelem tohoto kouzelného procesu. Málokdy je příliš pozdě na to osvojit si nějakou znalost, naopak často je snaha dítě něco naučit nebezpečně předčasná a v nesouladu s vnitřní cestou dítěte.

Důvěřujeme-li dítěti, že dokáže samo řídit svou hru, má to několik okamžitých výhod: 1) Dítě bude pravděpodobně dělat to, co je pro něj nejlepší emocionálně, intelektuálně i společensky. 2) Není důvod dělat si obavy s věkovou přiměřeností a odpadají starosti s vymýšlením co nebo jak si má dítě hrát a učit se. Dítě je také svým nejlepším expertem na načasování. 3) Většinou bude dokonce postaráno i o patřičné vystavení dítěte potřebným informacím. Život sám o sobě v dnešní době vystavuje děti až příliš velkému množství informací. Dítě si samo vybere, které se vztahují k jeho osobním potřebám. Můžeme s ním sdílet svůj život, své zájmy, přátele, lásky, frustrace, činnosti... a dítě bude pozorovat, učit se a sdělovat nám své potřeby svým vlastním hravým způsobem. Děti, kterým je dovoleno si hrát a řídit svou vlastní cestu, se budou učit všemu, co bude třeba, aby se dostaly tam, kam chtějí.

Jaký druh hry je tedy tak efektivní při vývoji a učení? Odpověď je jednoduchá: hra, se kterou dítě začne samo od sebe a kterou si samo i řídí. Chceme-li umožnit dítěti takovou hru, musíme mu jít z cesty a odstranit mu z cesty rovněž i manipulativní hračky. Naše vměšování a vstupy ve skutečnosti stojí dítěti v cestě. Je očividné, proč je negativní vstup škodlivý, ale už není tak zřejmé, že i pozitivní vstup je stejně tak škodlivý: Když si dvouletá Nina staví věž z kostek, je vedena čistým zájmem a radostí z tvoření a učení. Když se její tatínek podívá na její výtvor a vyjádří nadšení, Nina přesune svůj zájem z kostek na snahu způsobit další tatínkovu nadšenou reakci. Toto může léty narůstat až do stádia, kdy je dítě závislé na hodnocení dospělých a může to vést k nedostatku víry v sebe sama a ke ztrátě zájmu o to dělat věci jen pro svůj dobrý pocit. Dítě, které se snaží potěšit dospělého, je neustále závislé na úspěchu, s jakým dokáže plnit očekávání rodičů, a může ztratit kontakt s tím, kým opravdu je a co ho zajímá[1].

Vědecká hra

Jednoho dne vzali Lennon a Yonatan pokličky z kuchyně a točili s nimi tak, aby se otáčely na podlaze jako káči. Pak naplnili pokličky barevnými předměty a sledovali, jak se mění tvary a barvy, když se pokličky točí. Při téhle hře děti vytvářely kombinace pomocí změn barev a tvarů, sledovaly výsledky a podle toho opět měnily předměty v pokličkách, aby dosáhly různých výsledků. Ti dva mladí vědci zkoumali, uváděli v chod a pozorovali zákony vesmíru.

Tomuhle typu činnosti říkám vědecká hra nebo zkoumání podstaty jevů. Děti, které mají přístup k přírodě (zahrada, stromy, písek, kameny, klacky...), stejně jako do kuchyně a k dalším bezpečným předmětům a nábytku v domě, si z každého prostoru vytvoří laboratoř reality. Když k nám přijde návštěva a doma není uklizeno, řeknu věcně: „Jo, promiňte ten nepořádek, mám tu tři mladé vědce zkoumající realitu.“ Metody, které při tom děti používají, jsou stejné, jaké používají vědci. Manipulovat a pozorovat, poslouchat nebo pocítit výsledky, a tak dále.

Pro děti je život hra a hra je učení. Pro nás může být tofu jídlo, ale pro našeho syna to včera večer byla topografická mapa našeho ostrova. Z gumiček do vlasů se stává munice pro úžasně obratnou střelbu na cíl. Houpačka se začne točit, když ji zkroutíte, a potom se zatočí naopak. Možnosti jsou nekonečné. Děti se učí, i když třeba vždy netransformují to, co se naučily, do slov nebo rovnic. Objevování nespočívá v pojmenování věcí – to, co je podstatné, je pochopení jevů. V rámci vědecké hry děti zakouší realitu a zároveň se učí o své vlastní moci tvořit a ovlivňovat vědecké jevy.

Sociální a emocionální hra

Všechny hry, které hraje více než jedna osoba, jsou sociální. Když si jedno dítě hraje s druhým (jakéhokoli věku – nebo i s dospělým), učí se sociálním dovednostem tím, jak musí brát v úvahu pocity a potřeby svého spoluhráče.

Specifickou sociální průpravou jsou hry, při kterých si děti „nacvičují“ život. Hraní her „na jako“, v nichž děti hrají role rodičů, zvířat, rostlin atd., je způsobem, jak přijmout realitu, zmírnit obavy a všechno si vyzkoušet.  

Hry „na jako“ jsou rovněž skvělou terapií. Mladí terapeuti uvolňují při hře své emoce. Jedna matka si mi jednou stěžovala, že její děti neustále předstírají, že v jejich domě hoří. Běhaly po domě se šátky jako plameny, varovaly všechny před nebezpečím a pak oheň za velkého hluku a uspokojení hasily. Rodina žila na venkově, doma topili dřívím a učili děti, aby si dávaly na oheň pozor. Děti se připravovaly na nejhorší možný scénář a zmírňovaly svůj strach tím, že získávaly zkušenosti.

Hranice a disciplína

Jedna z nejvíce ohromujících vlastností dětské hry je to, kolik pravidel si při ní děti vytvoří a jak jsou přísné ohledně jejich dodržování.

Vzpomínám si na skupinu asi dvanácti dětí ve věku mezi 4 a 10 lety, které skákaly na velké trampolíně. Po prvních několika minutách bylo jasné, že je trampolína příliš přeplněná na to, aby to mohla být zábava. Velmi rychle vymyslely pravidlo: „tři najednou“. Několik z nich začalo skandovat „tři najednou“, ostatní se ke skandování přidaly a pak si sedly na jeden konec a nechaly vždy tři děti najednou, aby si užily skákání. Pravidla přecházejí z generace na generaci nebo jsou vytvářeny podle potřeby a děti dodržují pravidla a učí se slušnosti, společenským hranicím a disciplíně.

Role rodičů

I my jsme děti. Jsme rádi, když můžeme hrát důležitou roli v kouzelném vývoji lidí. Avšak pro nás dospělé zde neexistují hlavní role: skutečná kreativní hra nepotřebuje žádnou aktivní podporu ani povzbuzení. A ne, nemusíme být zdrojem legrace ani se nemusíme děti snažit příliš zabavit.

Představujeme neviditelnou síť podpory a bezpečí. Můžeme hru podporovat svou „nečinností“ – tím, že nebudeme zasahovat ani přerušovat a nebudeme viditelně upřednostňovat aktivity školního typu. Namísto toho můžeme dítěti poskytnout pocit úplného schválení jeho voleb a jednání. Respektujíce „práci“ malého vědce (jeho hru), musíme děti nechat zkoumat svět a přitom je neomezovat.

Pokud děti stojí o naši účast, musíme si hrát s nasazením. Musíme projevit zájem – ale nestrhávat zájem na sebe; musíme nechat dítě, aby hru řídilo, a my se musíme přidat jako skutečný partner. Žádné hodnocení, pochvaly, vedení, ani žádné přehnané projevy nadšení – pouze být skutečným a rovnocenným partnerem.

Děti jsou skvělými partnery ve hře pro jiné děti, právě proto, že jsou opravdové. Děti nemusí být nutně téhož nebo dokonce ani podobného věku, aby si spolu mohly hrát, a nejlépe udělají, když si své partnery pro hru vybírají samy.

Život je hra. Dospělí možná vyrostli a zapomněli na tento základní prvek života nazývaný hra. Zvážněli jsme a vytvořili jsme umělou hranici mezi hrou a prací a mezi hrou a učením. Naše děti jsou tu, aby nás naučili brát život s nadhledem, rozsvítit jiskřičky v našich očích a začít hrát hru zvanou Život.

 

Překlad – Klára Linhartová http://www.modrykonik.cz/fotoblog/romcovaklarka/clanek/prekladam-pro-vas-clanky-od-naomi-aldort/

©Copyright Naomi Aldort

Naomi Aldort je autorkou knihy „Raising Our Children, Raising Ourselves“ (v češtině vyšlo pod názvem „Vychováváme děti a rosteme s nimi“). Její poradní rubriky se objevují v moderních časopisech o rodičovství po celém světě. Rodiče z celého světa žádají Naomi Aldort o radu po telefonu, osobně i prostřednictvím poslechu jejích CD nebo účasti na jejích workshopech a intenzivních rodinných kurzech.

Chcete-li dostávat zdarma novinky elektronickou poštou, získat informace o telefonických lekcích, osobních nebo rodinných telefonických konzultacích nebo o produktech, navštivte stránky  www.AuthenticParent.com



[1] viz též článek Naomi Aldort – Getting Out of the Way

Comments