Články‎ > ‎

Jak přežít batolecí období

Když vývoj nebo chování dětí neplní očekávání rodičů praktikujících kontaktní rodičovství,
mnoho z nich mi rozčarovaně volá. „Všechno jsem udělala správně!“, říká mi mladá matka, „Měli
jsme klidný porod, celou dobu jsem ji nosila na těle, stále ji kojím a spí s námi. Teď, když už jsou jí dva
roky, si prostě nejsem jistá, co mám očekávat a jak se vyrovnat s tou spoustou potřeb, které má.“
Další rodiče mají konkrétní otázky ohledně jídla, dělení se, spolupráce a vývojových období. Jiní si
prostě jenom nejsou jisti tím, kolik svobody dětem dopřát a jak moc je omezovat. Tato témata
mohou být rozhodně matoucí. Nemáme žádné vzory, které bychom mohli následovat, protože
většina z nás nejde ve stopách svých rodičů.
Všichni milujeme svoje děti a chceme pro ně jen to nejlepší. Chceme následovat hlas svého
srdce, svoji intuici a nejvíce ze všeho podněty přicházející od našich dětí. Občas nám to však dokáže
naše vlastní dětství zkomplikovat. Dokonce i ti nejlepší a nejvíce milující rodiče občas na své děti
reagují ne příliš milujícím a laskavým způsobem. Příčinou jsou často stará zranění, která dítě znovu
oživí. Jak se můžeme naučit láskyplně pečovat o své děti, aniž by nám v tom překážely naše vlastní
staré bolestné vzpomínky?
Kontaktní rodičovství je nejkratší cestou k tomu, jak poznat, jaké má dítě potřeby. Důvěra v
podněty dítěte a reagování na ně je zase nejlepší cesta k tomu, abychom dokázali zabránit
zasahování vlastních problémů do péče o děti. Nicméně i tak někdy chybujeme. Je celkem
jednoduché důvěřovat miminku: kojit ho, přebalovat, nechat odříhnout, pohoupat, dát jej spát. Jak
malý nově příchozí začíná získávat fyzickou nezávislost, věci se mohou nadále odvíjet jednoduše,
nebo mohou nabrat směr, který nás vyvádí z míry, a my si nejsme jisti, co můžeme dovolit a co
zakázat.
Batolata potřebují naše vedení. Potřebují jasné, něžné vedení, stejně jako naši podporu a
naše „vyslovení důvěry“. A nejlepší způsob, jak vést, je ve skutečnosti následovat.
Když se se mnou mladá matka radila o tom, jak zabránit dvouletému synovi, aby po každém
jídle házel na zem lžičku a vidličku, zeptala jsem se jí, jak se cítí, když se tak chová. Řekla, že když se
snaží zabránit synovi v tom, aby se nenaučil špatnému chování u stolu, skřípe zuby zlostí a frustrací.
Když naslouchala svému vlastnímu vnitřnímu rozhovoru, podařilo se jí oddělit své pocity od
skutečných potřeb svého dítěte. Vzpomněla si na bolest, kterou jí přinášel pocit „zneužívání“, jako by
byla „otrokyní“ své rodiny. Vzpomněla si, že musela dělat domácí práce, které nenáviděla, a že když
je neprovedla dostatečně dobře, následovaly nadávky a zahanbení. Pamatovala si také, jakou bolest ji
přinášelo, když jednala s dětskou svobodomyslností, a vnitřní strach, který jí jak vyrůstala bránil
v tom, aby mohla být plně zvědavá a veselá.
Když si uvědomila, že její negativní reakce na chování jejího syna byla založena na jejích
vlastních minulých zraněních, došlo jí, o co v jeho případě skutečně šlo: nechoval se „špatně“; byl
malým vědcem, který experimentuje s gravitací. Když dokázala vidět situaci synovýma očima,
umožnilo jí to žasnout a užívat si jeho pokusy a tvořivé nápady. Mohla si s ním hrát: zvedla příbory,
podala mu je a on je znovu a znovu pouštěl. Oba se tomu mohli smát, protože ona nešla proti jeho
potřebě, ale šla s ní.
Nepřekvapí, že hra „házení lžičky a vidličky na zem“ časem zmizela sama od sebe s tím, jak
jejího malého syna zaujaly jiné věci a činnosti. Jeho chování se zlepšilo a schopnost jeho maminky
užívat si své dítě také. Naučila se vidět svého syna jako individualitu s vlastním úhlem pohledu a
motivy. Každý stupeň ve vývoji dítěte má svůj význam. Pokud dokážeme respektovat a plně reagovat
na jeho potřeby během každého stádia jeho života, může se s tímto stadiem vyrovnat a rozvíjet se
dál.

Posilující odpovědnost

Můj dvouletý syn Oliver mi seděl na klíně a četla jsem mu. Jakmile jsme skončili s jednou
knihou, chtěl další. Políbila jsem ho a řekla mu: „Dej tu knihu zpátky na svoje místo a dones tu, kterou
chceš číst teď.“ To nebyl obtížný úkol a on tak s úsměvem učinil. Oliverovy dny jsou plné malých a
dosažitelných úkolů. Když vejdeme do domu, sundáme si boty. Uklidíme je do botníku. Každá hračka
je uklizena před tím, než se vezme nová. Pokud je to třeba, otec a já pomůžeme, aby věci zůstaly
radostné a proveditelné.
Občas je nepořádek příliš obrovský a nakonec musím většinu uklidit sama. Moje rozhodnutí
dodržovat pořádek, moji sebekázeň a zodpovědnost dodržuji, ať s účastí svých dětí, nebo bez ní. Pro
Olivera je daleko lepším výchovným nástrojem, když vidí, jak vytírám rozlité pití na podlaze, nebo
když mi s tímto úkolem dobrovolně pomůže (na vlastní žádost), než aby byl donucen udělat to sám
před tím, než bude na tuto úroveň skutečně připravený. Podobně, když reaguji na jeho potřeby
něžně, velkoryse a laskavě, naučí se to, co by nedokázalo tisíc slov.
Když byly Oliverovi 3 roky, už mě žádal, abych uklidila jídlo, pokud spadlo z talíře. Už tomu
věnoval pozornost. Na druhé straně moje ostatní děti tento přístup přijaly za svůj až mnohem
později. Každé dítě má jiný vnitřní rozvrh vývoje. Ve vztahu, který je postaven na kontaktu, děti
přijmou všechny odstíny našeho způsobu života, protože nám důvěřují. Pokud máme sebekázeň,
sledují naše vedení. Pokud zakouší naši laskavost a vděčnost, stanou se také laskavými, a pokud jsou
svědky toho, jak spolu i s nimi spolupracujeme, naučí se to také.
Někteří lidé mohou říct: „Ne, já mám pocit, že moje dítě se nic neučí.“ Mohu je ujistit, že
pokud se to dítě zatím nenaučilo, naučí se to. Až vyroste, přiblíží se tomu, aby se chovalo jako
dospělé. Nemusí naplňovat veškerá očekávání svých rodičů, místo toho bude žít podle sebe: vyroste,
naplní samo sebe, bude někam patřit a k něčemu přispívat. Bude samo sebou a bude výjimečné.
Rodič může mít „náročné“ dítě, nebo může svoje dítě vnímat jako „jiné než ostatní“. Nicméně
každé dítě je jedinečné. Rodič může být kontaktní, naplňovat potřeby dítěte, být laskavý a milující, a
přesto se může setkat s nečekanými obtížemi. Některé děti mají prostě neobvyklý „životní program“.
V takových situacích může rodič potřebovat pomoc, aby byl schopen rozpoznat, co jeho dítě
potřebuje. Děti komunikují způsoby, které nemusí být rodičům vždy srozumitelné. Kontaktní
rodičovství usnadní porozumění zvláštnímu jazyku konkrétního dítěte, ale i tak se může stát, že
nedokážeme vidět do jeho vnitřní reality.

Pokud většinu času říkáme „ano“, budujeme důvěru a spolupráci

Když se dítě stane náročným, fňuká nebo reaguje méně než dřív, pravděpodobně je
frustrované, protože jeho potřeby nejsou naplněny. Schopnost dítěte vyrovnat se s frustrací a s tím,
že „věci nejdou podle něho“ má mnoho společného s tím, jak moc cítí, že život jde obecně v souladu
s jeho potřebami, ne proti nim. Tak často, jak je to možné, musíme potřebám našich dětí říkat „ano“,
a když to možné není, stále můžeme říci „ano“ jejich pocitům.
Nejlepší způsob, jak si zajistit šťastné a spolupracující děti, je respektovat a naplňovat jejich
potřeby. Hra a experimentování jsou v „popisu práce“ batolete, a to k tomu potřebuje
naše „vyslovení důvěry“. Vytvoření sochy z bramborové kaše nikomu neublíží, nic nestojí a dá se
vyčistit. Úprk, když je čas jít spát, je výzvou ke hře, a rozmontování starého telefonu je poznávací
dobrodružství. Většina „ne“ se dá jednoduše změnit v „ano“: „Ano, rád/a stříháš knihy, tak tady máš
časopis, který můžeš rozstříhat.“; „Vidím, že ze svého džusu děláš jezero. Dovol, abych tvůj projekt
přestěhoval/a do dřezu.“; Ano, rád/a maluješ po zdi, tady máš veliký arch papíru.“ A „Ano, můžeš si
hrát s telefonem.“ (Odpojil/a jsem ho).
Pokud je to bezbolestné, bezpečné a jednoduše ukliditelné, můžeme děti vést tím, že jim
poskytneme nástroje a odstraníme překážky. Pokud tak učiníme, umožní to dítěti cítit se cenné a
pomáhá mu to důvěřovat našemu vedení a záměrům. Na naše vedení pak dítě neodpovídá ze
strachu, ale jednoduše proto, že chce reagovat se stejnou láskou, s jakou my reagujeme na ně.

Poskytnutí vedení v náročných chvílích

Tříletá holčička plavala v náručí své maminky. Měla to moc ráda, a když byl konec plavání,
požádali ji, aby se oblékla a šla si hrát na trávu. Jakmile byla venku a oblečená, začala fňukat, „Mami,
chci jít teď domů.“ Máma jí řekla, že teď byla řada v plavání na jejím bratrovi a že jakmile za 5 nebo
10 minut skončí, půjdou domů všichni.
Holčička byla neoblomná: „TEĎ!“, křičela. „Chci jít domů TEĎ!“. Maminka chtěla naplnit
potřeby obou dětí. Uznala pocity své dcerky a něžně se jí přitom dotýkala: „Chceš teď jít domů, a my
ještě nejdeme. Jsi smutná a pláčeš.“ Holčička ještě jednou požádala, aby šli domů a její maminka
znovu uznala její pocity, ale plány nezměnila. Naplnila tím její potřebu empatie, holčička přestala
plakat a po zbytek času si spokojeně hrála.
Pro mnoho rodičů je příběh obrácený: dítě nechce odejít. Nicméně výzva je stejná. Dítě chce
něco, co není možné, co by bylo na úkor jiného dítěte, co je nezdravé nebo není z jiných důvodů
dostupné. Tváří v tvář rozzlobenému nebo plačícímu dítěti mohou být rodiče znepokojeni tím, že
nemohou dítěti dát vše, co chce. To, že jste na straně svého dítěte, neznamená, že je možné mu vždy
dát to, co si přeje. Většina dětí, které už mluví, je schopna se vyrovnat s jednoduchými omezeními
reality, pokud jim ukážeme, že nám na nich opravdu záleží a že rozumíme jejich pocitům.

Kdy se naučí „správně chovat“?

Největší překážkou rozvoje dítěte a primární příčinou obtíží mohou být očekávání rodičů. Děti
dělají vše, co je v jejich silách, aby se vše naučily, aby nás potěšily a napodobovaly nás jako svůj vzor.
Můžeme jim důvěřovat a na základě jejich ochoty je vést. Mají před sebou veliký úkol: stát se
dospělými. Mají naspěch a postupují vpřed tak rychle, jak to jen umějí. Chtít po nich, aby vyrostly
ještě rychleji, může vést pouze ke zkušenosti selhání a nízkému sebehodnocení dětí.
Nejčastěji jsou příčinami obtíží běžné techniky trestání, včetně hrozeb, odepírání, časových omezení,
uplácení, urážek, křiku, hubování, vyvolávání viny a dalších pokusů kontrolovat dítě. To nejlepší, co
můžeme jako rodiče udělat, abychom si byli jisti, že naše dítě vyroste v soucitného, komunikativního,
zodpovědného, pečujícího a ohleduplného dospělého, je jednat s ním se stejnými hodnotami a
důvěřovat mu, že napodobí naše chování svým vlastním tempem.
Kojení podle potřeby, nošení, reagování na pláč a společné spaní představují pouze část kontaktního
rodičovství. Dítě bude mluvit laskavě, pokud uslyší, že rodiče mluví vlídně s ním i ostatními. Dítě
bude mít sklon udržovat věci v pořádku, pokud zažije, že ostatní se také zasazují o prostředí okolo
sebe. Naučí se dělit se o věci tím, že se s ním podělí ostatní a že jej budou respektovat, pokud se
nebude připraven se dělit. Naučí se poděkovat, pokud kolem sebe uvidí a samo zažije mnoho výrazů
vděčnosti. Jediná cesta, jak vědět, kdy lze očekávat rozvoj určitého chování, je pozorováním dítěte.
Prozatím mohou rodiče dítě vést ne skrze kontrolování nebo poučování, ale spíše příkladem a
jasným, laskavým vedením.

Nabízím vám „deklaraci úplné důvěry v děti“:

K dospělému chování vyzráváme v době, kdy se stáváme dospělými.
Žádná očekávání znamenají žádné zklamání, a žádné škodlivé tlaky na naše děti.
Děti nejlépe reagují na vedení a napodobování nás samých, ne na kontrolu.
Důvěřujte… a čekejte.
Vybírejte mezi svojí momentální výhodou a dlouhodobým cílem pro sebevědomí vašeho
dítěte.
Milujte své dítě proto, jaké je, ne proto, jaké byste jej chtěli mít – nikdy už nebude tak malé,
6.
jako teď.
7. Rozlišujte mezi svými emočními potřebami a mezi tím, co cítí a potřebuje vaše dítě. Jednejte
se svým dítětem v souladu s jeho potřebami; o svoje emoční potřeby se postarejte jinde.
8. Važte si jedinečnosti svého dítěte i sebe.

1.
2.
3.
4.
5.

Překlad: Lenka Šafránková Pavlíčková

©Copyright Naomi Aldortová

Comments