Články‎ > ‎

Vaše dítě je jako déšť

Když nedaleká hora St. Helens začala dunět, jedno z mých dětí se zeptalo: „Jsou lidé, kteří žijí blízko sopky, naštvaní na sopku, když vybuchne?“  „Jsi naštvaný na déšť?“ zeptala jsem se. Zatímco syn uvažoval o mé otázce, jeho bratr řekl: „Být naštvaný na déšť nebo na výbuch sopky je stejně praštěné, jako být naštvaný na druhého člověka.“ Skutečně, žijeme v míru s přírodou, protože jsme si uvědomili, že příroda se nezmění podle našich představ. A přesto až příliš často předpokládáme, že se ostatní lidé změní podle našich myšlenek a že se děti budou vyvíjet podle našeho plánu. Taková očekávání vedou k tomu, že se cítíme frustrovaní a bezmocní.

Jak poznám, že prší? Tím, že pozoruji okolí. Nesnažím se změnit déšť; reaguji na něj tím, že si vezmu deštník. Podobně se mohu zeptat, jak poznám, jaké by mělo být moje dítě? Tak, že ho pozoruji a reaguji bez toho, abych se snažila s ním manipulovat.

„Ale,“ protestuje starostlivý otec, „jak reagovat laskavě na to, když dítě někoho bije, bere věci nebo dělá nepořádek?"

Obyčejně většina z nás hledá způsob, jak dítětem manipulovat a „zabránit“ mu v tom, co definujeme jako „špatné“. Ale pokud se zastavíme a podrobíme svoje myšlenky kritickému zkoumání, zjistíme, že dítě má velmi opodstatněný důvod pro své jednání či pro to, co říká, případně objevíme, že ve skutečnosti nic špatně není. Jakmile si uvědomíme, že naše vnímání není pravdivé, můžeme si všimnout záměrů dítěte a nabídnout mu spíše pomoc (pokud ji potřebuje), než odsouzení.

Důvod chování dítěte spočívá často v emocích a nemusí být vždy na první pohled spojen s tím, co dítě dělá nebo říká. Tím, že zabráníme dítěti vyjádřit negativní emoce, nevyřešíme jejich příčinu. Můžu zabránit dítěti křičet nebo bít druhého člověka, ale důvod jeho utrpení trvá a znovu vypluje na povrch. Ve skutečnosti to, že dítěti zabráním ve vyjádření negativní emoce, vyvolá pocit opuštěnosti a strachu, který se přidá k jeho úzkosti a povede ke stupňování agrese. Naopak jakmile dítěti porozumím, můžu na něj reagovat vlídně, bez ohledu na to, zda může dostat to, co chce v tu chvíli. 

Ve své knize Vychováváme děti a rosteme s nimi nabízím komunikační formulaci SALVE, která vám může pomoci znovu najít cestu k moudrosti a lásce:

S – (Self inquiry) sebezpytování; osvobození se od nadvlády zbrklých myšlenek.
A – (Attention) –zaměření pozornosti na dítě.
L – (Listen) - naslouchání
V – (Validate) - uznání
E – (Empower) - povzbuzení

Následující příhoda je příklad z knihy. Je o otci, který se dokázal vyhnout svému původnímu rozčilení. Jeho reakcí by normálně byl hněv. Použil ale formulaci SALVE, aby nenarušil vazbu mezi ním a jeho dítětem a zůstal laskavý.  

Zatímco Adam pracoval na zahradě, jeho čtyřletá dcera Ruth šla dovnitř a nalila si sklenici mléka. Trochu mléka se rozlilo na stůl a na podlahu v kuchyni. Když Adam vešel do domu a viděl rozlité mléko,  málem vybuchl slovy: „Proč jsi mi neřekla, ať ti pomůžu? Víš přece, že to sama neumíš.“ Místo toho se zhluboka nadechl, vnímal, jak tato slova v tichosti odplouvají pryč (S z formulace SALVE) a povšiml si, že nejsou pravdivá ani pro něho nejsou užitečná. Pak obrátil svou pozornost (A) k Ruth. Uvědomil si, že ho nechtěla vyrušovat při práci a snažila se nalít si mléko sama bez jeho pomoci. Přišel blíž a řekl vesele: „Koukám, že sis nalila mléko úplně sama.“

Ruth odpověděla: „Ano, a trochu se ho vylilo.“ Podívala se tázavě na otce, zatímco jí naslouchal (L) vlídně a s otevřenou myslí.

„To se mi jednou u dědečka taky stalo,“ řekl (V – uznání). „Vylil jsem džus. Připadal jsem si jako nešika, ale děda se jen usmál a dal mi utěrku. Je snadné to uklidit.“

Ruth odběhla z kuchyně  a přinesla ručník (E – cítila se povzbuzená), který podala otci. Nebyla to zrovna utěrka, kterou by Adam býval použil na podlahu, ale přesto ručník s díky přijal.

 

Písmeno S z formulace SALVE je nejmocnější a někdy i nejtěžší část, protože vyžaduje, abyste se odchýlili od celoživotního zvyku poslouchat své myšlenky. V tomto článku se zaměřím pouze na S – sebezpytování. Zbytek formulace se stane jasným, jakmile se ponoříte do zpytování vlastních myšlenek, a kromě toho si o celém postupu můžete přečíst v mé knize.

Namlouváme sami sobě, že naši špatnou náladu způsobilo dítě. Ale je tomu tak? Všimněte si, jak se cítíte, když věříte vlastním myšlenkám; jste naštvaní, rozrušení, chcete dítěti vynadat, vyhrožovat, potrestat ho nebo se od něj odvrátit. Byli byste naštvaní, kdybyste neměli tuto myšlenku, která se obrací proti dítěti? Bez této myšlenky se naštvání obrací v mír a pokoj.

"Dítě by mě mělo poslouchat." Opravdu? Proč? Kdo to nařizuje? Jak to můžete vědět? Pozorujte: Poslouchá dítě? Pokud ne, nebylo by užitečnější zjistit proč, abyste ho mohli pochopit a nenarušila se vzájemná vazba? Všimněte si dítěte tak, jako si všímáte deště; dítě neposlouchá. Musí existovat dobrý důvod, proč není schopno poslouchat. Pokud namísto toho budete poslouchat vy jeho (naslouchat mu, porozumět jeho chování), zjistíte, proč vás neslyší (možnosti: je moc malé, potřebuje fyzickou komunikaci, bojí se, je zmatené, cítí se nejisté, opuštěné, potřebuje něco, co nevidíte, atd.).

Naším cílem není zabránit dítěti ve vyjádření (pokud není nebezpečné), ale pochopit, proč musí  dělat to, co dělá, abychom se o něj mohli postarat. Často zjistíme, že jsme viděli problém tam, kde není. I když musíme určitému jednání zabránit, pokud poznáme důvod, který k němu vedl, můžeme se cítit klidnější a zareagovat laskavě. Zkuste předpokládat, že všechno, co dítě dělá, je úplně správné. Když si toto uvědomíte, probudíte se ze svých matoucích myšlenek a můžete na dítě reagovat, místo abyste jím manipulovali.

Moc slova „Ano“

Jeden ze způsobů, jak si rychle osvojit schopnost jasně myslet, je říkat „ano“, když chcete říct „ne“ (pokud je to bezpečné). Jakmile jste „omezeni“ svou pozitivní odpovědí, hledejte způsob slučitelný s tímto slovem „ano“. Vaše dítě maluje na zeď. „Ano, vidím, že bys moc rád vyzdobil zeď barevně,“ a nalepíte na zeď velký papír nebo dítěti nabídnete malířský stojan. Nebo „ano, vidím, že tě moc baví zlobit sestřičku,“a pokud se to sestřičce nelíbí (což by také nebylo vyloučeno), můžete dítěti nabídnout jinou hru, která mu poskytne pocit moci (více o mocenských hrách naleznete v knize Vychováváme děti a rosteme s nimi). „Ano, vidím, že tě baví trhat knížky,“ a nabídnete dítěti časopisy, které může roztrhat.

Slovo „ano“ je způsobem, jak změnit vaši negativní reakci na spolupráci se svým dítětem. „Vidím, co potřebuje. Jak mu mohu pomoci?“ To otevře vaši mysl mírovým řešením. Pokud moje dítě potřebuje zlobit svoji sestru, pokusím se zjistit důvod a nabídnu uznání pocitů, naslouchání a láskyplná řešení.

Jedna matka mi vyprávěla, jak použila tento postup, když objevila svého čtyřletého syna sedět na parapetu okna v jejich bytě ve čtvrtém patře. Už se chystala začít křičet „ne“ a hubovat „kolikrát jsem ti říkala...“ Místo toho řekla: „Ano,“ a hned ji napadlo, jak uznat synův záměr; „vidím, jak moc se ti líbí koukat se z okna dolů. Tady je stolička, z které se můžeš koukat bezpečně.“ Přinesla stoličku k oknu a postavila na ni dítě. Chlapeček řekl: „Ale mami, na okně jsem byl taky v bezpečí.“ „Já vím,“ řekla matka, „ale já jsem měla strach.“ Promluvila upřímně o svých potřebách a její syn rád použil stoličku. Řekla mi, že ji používal od té doby pokaždé.

Není třeba dítě napravovat

Můžeme reagovat na dítě, namísto toho, abychom se snažili ho změnit? Jednou jsem dávala jednomu ze svých synů mléčný koktejl a ve chvíli, kdy jsem mu jej podávala, švihnul rukou a hustý nápoj se rozcákl po podlaze, kuchyňské lince a našem oblečení. „Jé, to je legrační,“ řekl jeho bratr a všichni jsme vybuchli smíchy. Myšlenka „nemělo se to rozlít“ by bývala byla bolestná, ale nepřišla nikomu z nás na mysl a tak jsme zůstali v dobré náladě a s pocitem sounáležitosti. Další věc, kterou bylo třeba udělat, bylo utřít podlahu a vyprat oblečení. Jsem ráda, když vím, jakou věc je třeba udělat jako další. Zjednodušuje mi to život. Můžeme vytírat podlahu naštvaní nebo šťastní – stále to bude ta samá podlaha. Bude dítě příště méně opatrné, protože jsem se nerozzlobila? Opravdu tomu věříte? Přestalo snad lidstvo rozlévat věci? Stali jsme se snad někdy v minulosti schopnějšími proto, že se na nás někdo naštval?

Dobrá zpráva je, že nemusíte poslouchat své bolestné myšlenky. Pokud vám nějaká myšlenka přináší radost a pocit sounáležitosti – držte se jí. Pokud pociťujete stres a narušení vzájemné blízkosti – zkontrolujte opodstatněnost svých myšlenek. Nevěřte všemu, co vám vaše mysl říká. Pokud to bolí, není to pravda.

Rodiče se často ptají: „Co když se moje dítě opravdu chová špatně?“ Nevím, co znamená „chovat se špatně“, protože v mých očích dítě vždy dělá to nejlepší, co může, aby naplnilo své vlastní potřeby. Když prozkoumáte své myšlenky ohledně toho, co nazýváte „špatným chováním“, budete možná překvapeni zjištěním, že nemají co do činění s vaším dítětem; dítě má opodstatněný a dobrý důvod, aby se chovalo tak, jak se chová nebo říkalo to, co říká.Jakmile tomuto důvodu porozumíte, zbavíte se svého zmatku a budete moci buď odstranit příčinu potíží, nebo zareagovat s respektem a v klidu.

Před několika lety jsem vyučovala formulaci SALVE a pozitivní přístup se slovem „ano“ na jednom ze svých workshopů a o několik dní později jsem dostala email od jedné z účastnic, které připadaly moje rady velmi podobné Práci[1] od Byron Katie a myšlenkám Védánty, Taoismu, Zenu a dalších starobylých filosofií. Objednala jsem si tedy knihu Měj rád skutečnost[2] a zjistila jsem, že sebezpytování a „Ano“ jsou techniky velmi podobné čtyřem otázkám a obratu z knihy Měj rád skutečnost.

Učení Práce ujasnilo a prohloubilo koncept sebezpytování, který jsem popsala, a tak jsem je začala začleňovat do své práce s rodiči.

Čtyři otázky a obrat, zmiňované v knize Měj rád skutečnost, jsou:

1. Je to pravda?
2. Víte absolutně jistě, že je to pravda?
3. Jak reagujete, když věříte této myšlence?
4. Kým byste byli bez této myšlenky?
Poté, co si odpovíte na tyto jednoduché otázky, obraťte tu větu:
- naopak ("neměl  by  poslouchat," a zjistěte proč).
- k vám ("měl/a bych si naslouchat" a všimněte si, jak to věci projasní.)
- k druhému ("měl/a bych mu naslouchat" a zjistěte, jak vás to může obohatit).

Následující rozhovor je příkladem toho, jak matka zkoumá své myšlenky ohledně chování svého dítěte pomocí čtyř otázek a obratu:

Yael: "Přišli jsme domů po skvělém dni v parku a Toby běhal po domě a švihal plastovým prutem. Bála jsem se o batole. Řekla jsem mu, aby přestal. Neposlechl. Řekla jsem mu, že pokud toho nenechá, prut mu seberu. Nepřestal. Sebrala jsem prut. Kopl mě. Řekla jsem mu, že pokud bude kopat, nebude pohádka na dobrou noc. Začal kopat ještě víc. "

Naomi: Toby neměl kopat, je to pravda?

Y : Ano.

N: Víš úplně jistě, že je to pravda?

Y: Ne. Byl frustrovaný. Nejdřív jsem zareagovala vlídně a řekla jsem: „Vím, že jsi měl moc prima den a teď bych potřebovala nějaký čas sama pro sebe,“ ale nijak to nepomohlo.

N: Tomu rozumím, ta věta o „hezkém dni“ nebylo to, co v tu chvíli prožíval.

Y: Aha, chápu. Jeho den v tu chvíli nebyl tak prima. Chtěl pohádku na dobrou noc, a chtěl švihat prutem, a já jsem mu to oboje znemožnila.

N: Ano. Takže teď rozumíš svému dítěti. Když nesoudíme a nerozhodujeme, jak by se dítě mělo cítit, můžeme porozumět tomu, jak se skutečně cítí. Jak reaguješ, když si myslíš, že by neměl kopat, a on kope?

Y: Jsem naštvaná, netrpělivá... a křičím a vyhrožuji.

N: Kým bys byla bez té myšlenky, že by Toby neměl kopat, když kope?

Y: Byla bych klidnější. Pomohla bych mu.

N: Ano. Tak to obrať.

Y: Toby měl kopat. . (přemýšlí). Víš, on chtěl jít ven, kde by to bylo bezpečné, ale já jsem ho nenechala. Neměl moc na vybranou.

N: Takže ho chápeš.

Y: Ano.

N: Obrať to k sobě.

Y: Neměla jsem se kopat.

N: Řekni mi o tom víc.

Y: Kopala jsem do sebe vzteky uvnitř své hlavy, říkala jsem si, že jsem špatná matka.

N: Přitom jsi celou dobu dělala to nejlepší, co jsi mohla s tím, co jsi v tu chvíli věděla.

Y: Ano.

N: Vidíš další obrat?

Y: Neměla jsem kopat Tobyho.

N: Je to také pravda?

Y: Ano. Byla jsem na něj naštvaná a napadala jsem ho; a zakázala jsem mu pohádku na dobrou noc.

N: Když věci nejdou podle našeho, „kopeme“ kolem sebe po dospěláckém způsobu a děti nás zrcadlí. Říkám tomu rodičovské záchvaty vzdoru.

Y: Jasně, teď tomu rozumím. Takže bez mé myšlenky ani jeden z nás nemusel kopat.

N: To můžeš vědět jedině ohledně sebe. Slyšela jsem od tebe, že bys bývala nepotřebovala „kopat“, kdybys nevěřila své myšlence. Namísto toho, bez té myšlenky, bys viděla potřeby svého dítěte a našla bys laskavé řešení.

Y: Ale Naomi, není zákaz pohádky na dobrou noc přirozený důsledek toho kopání?

N: Všimni si, jak se tvoje mysl snaží bránit svou pozici a zpochybňovat to. Kdyby to bylo přirozené, stalo by se to samo. Všimla jsem si, že příroda nepotřebuje moje vedení. Toby přestal kopat a nic se nestalo.

Y: Aha, jasně, rozumím. Nečíst pohádku ve skutečnost nesouvisí s kopáním.

N: Nečíst pohádku je tvůj způsob „kopání“ do něj.

Y: Máš pravdu. Když mu naslouchám a pomáhám, nekope. Učí se ode mě trestat, protože to dělám já. Takže když budu reagovat na jeho potřeby, nebude kopat.

N: Pravděpodobně. Ale nemůžu to říct jistě. Dej mi vědět, jak to fungovalo. Očekávání určitého výsledku je zase další myšlenka, která stojí v cestě jasnému myšlení a bezpodmínečné lásce. Je to pletení se do věcí dítěte. Pracuj na sobě, abys ho mohla bezpodmínečně milovat

Y: Když na něj reaguji s laskavostí a porozuměním, tak nekope.

N: Takže je tvým zrcadlem.

Y: To je tak osvobozující. Děkuji ti.

Tenhle příběh vede většinu rodičů k obvyklému strachu: „Jak se to vůbec naučí?“ „Neměl by se naučit, že nesmí kopat, bez ohledu na to, jestli jeho matka jedná laskavě či ne?“ Ale pozorováním jsem zjistila, že se to až dosud nenaučil a matka se sama učí, že nemá kopat.

Myšlenka, že učení by mělo být vynucené předem, zatím nebyla zpochybněna. Přesto ve skutečnosti vše plyne v pravý čas. Bez toho, aby předem bralo hodiny dýchání, se dítě narodí a dýchá. Bez příruček o chození chodí a bez výuky mluvení mluví. Tyto zázraky jsou lekce života o tom, jak dítě roste a vyvíjí se. Květinu musíme jen zalévat, ne jí násilím rozevírat okvětní látky. Každé dítě roste a vyvíjí se svým vlastním způsobem. Jak tento způsob poznám? Pozoruji. Reaguji, místo abych se snažila tvarovat. Všimněte si, jak reagujete na déšť a učte se od svého klidného já. Žasněte nad zázrakem, jakým je vaše dítě, a reagujte na něj tak, jako byste reagovali na déšť. Nečinně? Ne. S jasnou myslí a s láskou? Ano.

 

Překlad – Klára Linhartová http://www.modrykonik.cz/fotoblog/romcovaklarka/clanek/prekladam-pro-vas-clanky-od-naomi-aldort/

©Copyright Naomi Aldort

Naomi Aldort je autorkou knihy „Raising Our Children, Raising Ourselves“ (v češtině vyšlo pod názvem „Vychováváme děti a rosteme s nimi“). Její poradní rubriky se objevují v moderních časopisech o rodičovství po celém světě. Rodiče z celého světa žádají Naomi Aldort o radu po telefonu, osobně i prostřednictvím poslechu jejích CD nebo účasti na jejích workshopech a intenzivních rodinných kurzech.

Chcete-li dostávat zdarma novinky elektronickou poštou, získat informace o telefonických lekcích, osobních nebo rodinných telefonických konzultacích nebo o produktech, navštivte stránky  www.AuthenticParent.com



[1] pozn. překl. – v originále „The Work“.

[2] pozn. překl. – v originále „Loving What Is“.

Comments