problémy s okolím - jak se zbavit závislosti na uznání druhých

Co dělat v situacích, když druzí chválí naše nechválené dítě, ... Nebo když naše dítě je v přítomnosti rodičů, kteří neustále chválí své dítě. Občas se bojím, jestli Natálce nevadí, že nemá co ostatní, tj. chválu. Zdá se mi trochu, že když jí někdo cizí chválí, že je trochu ráda a začne se předvádět.


Co dělat v situacích, když druzí dítě kritizují (babička v dobrém mínění ráda opravuje naší dcerku (4 roky), aby se věci naučila "dělat pořádně") Existuje zdravá drobná korekce dítěte (máš špinavou pusu)? Jak ji odlišit od už nezdravého ovlivňování dítěte směrem k tomu, aby se stalo závislé na mínění okolí? ... Co dělat když druzí vyvolávají pocity viny (teď jsi to rozbila)?



Babicka stale hodnoti vse, co ji deti ukazuji slovy jako "hezke", "to se ti povedlo" "ty jsi ale sikovny" "ty tak dobre lezes" (negativne velmi zridka). My se snazime nehodnotit. Existuje nejaka cesta jak s timhle pracovat aniz bychom prestali chodit k babicce (jsme ve stejnem malem meste)? Jsou tam dalsi 3 deti manzelovy sestry a nas syn 6 let stale sleduje jaka pekna slova babicka vsem rozdava. Nekdy mi pripada, ze mu vadi, proc nedostava to same od nas zatimco temto bratrancum to rikaji porad. Take se pta - "proc oni mohou byt u babicky porad a ja ne?" zacala jsem na to odpovidat - "protoze jejich rodice nemaji na ne cas". Ale nejsem si jista, ze to je spravna odpoved.



Občas se stává, že tchýně říká mému manželovi dost hrozné věci o mně a dětech. Např. že já vychovávám děti špatně a že on by se měl svých dětí zastat, aby mu jednou nevyčítaly, že jim proti mně nepomohl. Nebo že náš syn bude hloupý, protože ho učím doma a on ještě neumí to či ono, kdežto jeho o rok mladší sestřenice to již umí. Nebo že se o své děti starám hůř než cigáni /když jsem nechtěla dát antibiotika a léčila kašel přírodní cestou/. Tyto informace se nikdy nedozvím od ní přímo /ač jsem jí o to několikrát žádala/, ale vždy je volá manželovi, ten to bohužel poslouchá a neohradí se a tyto informace v něm pak klíčí, až jednoho dne v kritické chvíli vyjdou na povrch. Mrzí mě to a nevím, co s tím. Pochopila jsem, že tchýně mě nikdy nebude uznávat jako dobrou matku. Ať udělám cokoliv, je to vždy špatně, když udělá cokoliv stejného její dcera, je úžasná a schopná. Mluvit s ní na toto téma bohužel nemůžu, protože se vždy urazí.



Dcera (3,5 roku) obcas na verejnosti komentuje to, jak lidi vypadaji, chovaji se. Jeji komentare jsou vzdycky pravdive (ta pani je tlusta, ma velke bricho, ten pan smrdi, atd) a pro me ale casto neprijemne, obzvlast pokud je dotycni slysi....Ocekava se ode me v techto situacich nejaka reakce?


Naše 4-letá Natálka se naučila (pravděpodobně u babiček, nebo i z pohádek, dětských filmů?) mít strach z toho, že se ji druzí budou smát (často právě děda, babička)... Jak ji podpořit, aby nebyla závislá na možném smíchu okolí... Natálka občas také říká, že se stydí. Toto jsem jí asi naučila tím, že když byla malinká, říkala jsem druhým, když na ní mluvili a ona mlčela nebo se za mě schovávala, že se stydí...Dnes už vím, že lepší bylo odpovědět, že se jí nechce odpovídat apod., jenže N. už to o sobě začla říkat sama. Co s tím.. co je to vlastně stud?


Vadí mi, když někdo /většinou příbuzní/ porovnává mé děti s jinými a říká, co všechno oproti mým dětem umějí nebo jak se oproti mým dětem umějí dobře chovat. Mám pak tendenci je obhajovat a bránit se. Nevím, jak se těchto pocitů zbavit.


Snazim se aplikovat vas zpusob vychovy deti, nicmene partner je spis pro tradicnejsi pristup - lehce direktivni, s prikazy a zakazy. Ma pocit, ze dcera (3,5 roku) me zneuziva k tomu, aby vzdycky dostala to, co chce, a porad si vynucuje moji pritomnost u většiny věcí, které dělá, i když je umí udělat sama (chodím do práce, dcerka do školky). Jsme oba frustrovani, protoze ona citi ze v nazorech na vychovu nejsme jednotni a kdyz jsme vsichni tri pohromade dochazi casto ke svarum (napriklad tatinek neco rekne, s cim ja nesouhlasim protoze je to v rozporu s "mym" konceptem vychovy a nevim, jak reagovat). Jak z teto situace ven? Jak najit rozumny kompromis a presvedcit jej, ze to, co delam, je spravne a neobrati se v budoucnu proti nam?


Jaky ma Naomi nazor na skautske hnuti, podporuje v detech nezavislost na uznani? Mnoho domacich skolaku chodi do skauta a my o nem take uvazujeme, protoze vsichni kmaradi naseho syna 6let tam chodi. Ale pracuje se systemem bodu, hodnoceni a principem prekonani sebe sama, svych slabosti atd. Muze tim dite bezpecne projit aniz by zacalo zaviset na hodnoceni pres ty body a soutez?


Babička neustále mého synka (Václav, 20 měsíců) chválí: ty jsi hodný, šikovný, šikulka atd. i když provádí pro něho a pro nás úplně běžné úkony. Když nadrobí a potom si vezme příruční vysavač jde to vysát, když hodí obal od sladkostí do koše, když seběhne kopeček před domem, (který sebíhává každý den, tchyně začne volat výborně, bravo a dokonce tleská) Když Vašek něco "namaluje" tak mě volají, abych se přišla podívat, jaký krásný obrázek namaloval atd.


Muj syn 6 let chce byt v kontaktu s lidmi skrze sve ocekavani, ze se budou zajimat o jeho veci, napr. "to budou koukat, jak mam ostrihane vlasy NEBO to budou prekvapeni, jake mam nove boty na jaro atd. Muze to byt tatinek (kdyz odjizdi na 3 dny do prace kazdy tyden) nebo babicka s dedou, kamaradi nebo nekdo, koho ocekavame. Tito lide ale dcasto nereaguji podle jeho ocekavani, nejsou prekvapeni neno nadseni. Nekdy se ho na to snazim pripravit predem, kdyz uz vim, ze to tak bude, protoze jeho potreba sdilet sve pocity a potvrzovat je s ostatnimi casto vede ke zklamani. Jedna se o vyzadovani uznani? jak mu pomoci, kdyz nechci potlacit jeho spontanni iniciativu sdilet pocity s lidmi ale take nechci, aby byl na druhych zavisly. Neni prilis otevreny, trva mu, nez ziska duveru a s nekym vstoupi do kontaktu, o to vetsi je pak zklamani


Jak se chovat, když příbuzní (okolí) stále nálepkují a hodnotí (chválí, kritizují) mé dítě? Např. moje máma mému miminku vykládá, že má 2 brady a schovává je za oblečení. Já to v takovém případě to převedu na klad a řeknu, mě se ty 2 brady líbí. Jak v takové chvíli reagovat?


Naše sousedka má čtyřletého syna Kubíčka neustále ho komanduje: to musíš, to nesmíš atd. Když je potkáme, tak Kubíčka pozdravím, a než se Kubíček vůbec nadechne, tak slyší: No jak řekneš, Kubíčku? Jak se mám v takovém případě zachovat?


Comments