strach a emoce u dětí - jak s nimi pracovat

1. Dcera (4roky) často "vybuchne", vykřikne, či se i rozpláče, pokud se jí něco nedaří. Vím, že má jasnou představu toho jak a co chce udělat a je rozčílena, že vše nejde jak si naplánovala. Ale hledám cestu, jak jí pomoci zvládnout prvotní velký nával rozčílení. Jsem u ní, nabízím sdílení. Zatím to vypadá, že si to musí znovu a znovu prožít:). (sourozenci bratr 2,5r, sestra 3m, cukr, lepek téměř nejí, spí s rodiči, do školky nechodí

2. Nase prostredni dcera (3.5 roku) na vse, co se ji nelibi reaguje, myslim, ze rev je to spravne slovo. Je schopne dite tohoto veku jiz ovladat sve emoce? Jakym zpusobem naucit dite (nejenom) emoce popsat? Jake vety jsou vhodne pri popisovani emoci?

3. Syn (téměř 5 let) obtížně zvládá situace, kdy mu jiné dítě vezme věc, kterou on považuje za svojí (nemusí být nutně jeho, třeba ji jen používal a pak odložil) nebo nemůže dostat od druhého věc, kterou chce (druhé dítě mu jí třeba nechce půjčit). V této situaci začne hned křičet (často aniž by nejprve srozumitelně řekl, co chce), záhy začne být agresivní a fyzicky útočí. Nejčastěji se mu to stává s mladší sestrou (2,5 r.), ale i s jinými dětmi. Snažíme se ho vést k tomu, že je užitečné být trpělivý a že věc dostane snadněji, když se s druhým domluví a chvíli počká. Ukazujeme mu to v reálných situacích, např. jak se domluvit se sestrou. Zatím ale bez větších úspěchů.

4. syn (7 let) si nyni rad hraje na "straseni" svych sourozencu (4 a 2 roky). Dela na ne "uaaaa" a zveda ruce, prip. se schova a vybafne. Nekdy tu hru prijmou a maji z toho radost, ale staci velmi malo a prehoupne se to v nelibost a plac. Nejstarsimu se samozrejme libi jejich reakce at libosti ci nelibosti a nevi, kdy skoncit. jakmile se objevi naznak jejich nelibosti, snazim se nejstarsiho syna odvest a upozornit ho, ze se ostatnim jiz tato hra nelibi. Nebo jak reagovat jinak, prip. nezasahovat?

5. Jak nakládat se situacemi, kdy 3,5 letý bere hračky ročnímu, protože cokoli má ten roční v ruce /případně naopak/ se stává pro druhého okamžitě atraktivní. Děti si nemůžou hrát samy, ale zároveň nemám být zásadní korigor a soudce. Když jsou ve stejné místnosti je to nevyhnutelné zabránit "závisti" hraček. Ten mladší už se začíná bát staršiho, protože starší se hračky dožaduje vehementně. Trvám na tom, že z ruky se nikomu nic nebere, ale potom starší hodně křičí a pláče. Navíc se občas stane, že mu to mladší začne nakonec sám nabízet, což se mi nezdá dobré, protože starší může získat pocit, že si hračku vykřičel. Já ale ani jednoho nenutím a nenabádám, aby se hračky zřekly.

6. Jak vést dítě, aby bylo schopno mluvit o svých pocitech a emocích. Aby je dokázalo popsat a třeba se svěřilo. s naším 2 letým synem mi to zatím moc nejde. (nevím, jestli uděla t dvě otázky nebo jednu). Nejen v tomto případě, ale např. Začne plakat a já se ho ptám, zda ho něco bolí a odpoví ne. Zda chce jen plakat a odpoví ano, ale nejsem si jistá, jestli je to tak. Většinou, když upadne. Nebo v noci mi řekl, že se bojí, ale už neřekl čeho. Také i ve dne, když se ke mě tulil a měl na krajíčku, tak jsem se ptala, zda se bojí a odpověděl ano. a když jsem se zeptala čeho, odpověděl Tomáše. Tomáš je můj bratr, tedy Malého strýc, v té chvíly tam nebyl a mají se moc rádi. Malý chce za ním stále jezdit a ptá se na něj. Z toho usuzuji, že Toníčkův popis emocí není přesný a jsem z toho zmatená.

7. Dcera 3,5 roku kdyz je s pouze s matkou a sourozenci, tak je v pohode, komunikuje, spolupracuje, hraje si. Ve chvili, kdy se objevi otec (je s detmi opravdu casto), tak ona matku okamzite zcela odmita, reaguje krikem, matka nesmi na ni sahnout, oblect, vzit,.... Jak by mela matka v techto chvilich reagovat?

8. Syn 5 let celkově se strachem dost pracuje. Má velký strach z bouřky, v létě stačí, když se objeví mrak a lehce foukne vítr, odmítá vyjít ven z domu. Obecně pokud zažije nějakou pro něj nepříjemnou situaci, vyvodí si z toho téměř neměnný důsledek a zarytě se podobným situacím vyhýbá. Týká se to i osob, měl například nedorozumnění s dědečkem a trvalo třičtvrtě roku než byl ochotný s ním obnovit kontakt. Bojí se nových zkušeností, velmi dlouho trvá, než si zvykne na nové okolnosti, lidi. Respektujeme to, sám bez nás nebývá, jen je vidět, že je to pro něj těžké. Lze mu v tomto nějak pomoci?

9. Jak se nejlépe odprostit od emoce a celého příběhu, který mysl vytváří (ať už jde o "křivdy" minulosti nebo očekávání v budoucnosti). Jak se vrátit zpět do přítomného okamžiku, do jednání s láskou. Někdy i po uvědomění si smyčky, která vytváří mou negativní reakci na reakci dítěte, zůstane silné ztotožnění s egem, s danou smyčkou a i když vím, že to není přítomnost, je opuštění velmi svízelné.

10. Dcera (2 roky 8 mes.) miva neklidny spanek. Casto v druhe pulce noci nebo nad ranem krici nebo neco povida. Nekdy poznam situace z predesleho dne, ktere asi opetovne proziva. Casto se uklidni, az kdyz na ni promluvim nebo pritulim k sobe. nekdy ani to nepomuze. Je to normalni? Mohu neco delat pro to, aby byl jeji spanek klidnejsi?

11. Jak dat synovi v 6 letech najevo, ze jsem jeho spojenec, kdyz to doposud bylo opacne a on uz mi neveri. Nesveruje se mi z toho duvodu se svymi strachy a potizemi.

12. Jak bojovat se strachem. Syn /7let/ se občas setká s věcmi, kterých se pak bojí, nedokáže se strachu zbavit a komplikuje mu jeho denní aktivity. Např. měl zájem o sopky, v knize, kterou si půjčil v knihovně, objevil obrázek kostry. Od té doby se bojí koster, občas ho to přepadne v noci a má strach usnout. Ale ve dne je to ještě horší, např. jde do kroužku a tam leží časopis s miniaturním obrázkem lebky, tak hned tam pak nechce kolem procházet. Nebo objeví v knihkupectví reklamu na obra /plakát na novou knihu pro děti/, a tak se potom bojí chodit do té knihy. Apod. případy

13. Nie sme si isty ci mame emocie u dcery (3,5 rocna) pomenuvavat? Napr.: "viem, ze si smutna/sklamana/nazlostena?" alebo sa radsej vyhybat tomu - "davat" im mena?

14. Pokud se dítě (2 letý syn) lekne a přirozeně začne plakat-opravdu z úleku, jak reagovat? Utěšovat, chovat, hladit? Nebo nechat, až ho to přejde a jen být v místnosti a mlčet? Co v takovém případě říct, abych mu ulevila?

15. Syn 4 roky je velmi emotivní. V jednu chvíli dokáže křičet a plakat, pokud se mu něco nelíbí, vzápětí se směje, jakoby neměl žádnou střední klidnou polohu. Někdy ale smích neznamená radost, ale je předstupněm pláče, zvlášť při hrách s bratrem (5let). Několikrát týdně má živé sny a budí se s pláčem. Téma snu mu většinou vydrží celý den a je vidět, že ho emočně dost zasáhně, je schopný plakat i když to po několikáté vypráví. Jak tyto stavy můžeme lépe zvládat?

16. Chci se zeptat Naomi, zda jsem zareagovala správně. Můj syn trpěl sebedestrukčním chováním /když měl 5let/. Jakmile se mu něco nepodařilo, nebo se cítil nepříjemně, začal se bít do hlavy. Situace, kdy k tomu došlo byly většinou takové, že jsem znala příčinu, ale nechápala jsem přesný důvod. Např. jeho bratranec nechtěl pít mléko a vyplivl ho na zem a on tak chování svého bratrance zareagoval, tak že se bil do hlavy a křičel. Já jsem se mu snažila empaticky sdělovat, že cítím, že se mu to nelíbí, ale to vyvolalo větší vlnu tohoto chování, tak jsem mu pak jen poradila, aby bušil třeba rukama do země a křičel, ale aby si neubližoval. Tak nevím, zda to bylo správné a účinné?

17. Dcera (2 roky 8 mes.) se zacla bat chodit sama do mistnosti, kde nikdo neni (napr. si chce zajit pro hracku). Nekdy se boji, nekdy ne. Zvlaste se zacla bat, pokud je nekde tma. Je to normalni v tomto veku? Drive s nicim takovym problem nemela.

18. Syn (2,5 roku) často hází věcmi (když se mu něco nedaří, pokud je unavený atd.). Hledám příčiny jinde (málo pozornosti, málo času venku, organizování od starší sestry). Zatím se mi nedaří mu pomoct. (sourozenci sestra 4 roky, sestra 3m, nejí cukr, lepek, spí s rodiči).

19. Je možné, že děti cítí i naše emoce, když jsem například velmi unavená, 2 letý syn začne být o to víc aktivnější a akčnější.

20. Od synova (5let) narození bydlíme v bytě vedle mého tatínka, jsme s ním prakticky v denodenním kontaktu, syn ho má moc rád a i táta je zvyklý, že jsme "po ruce". Cca za půl roku se budeme stěhovat, asi 50 km od stávajícího bydliště a já mám obavu, jak to syn zvládne. Jak mu pomoci vyrovnat se s novým prostředím, s novou školkou, s tím, že už nebude mít dědu neustále po ruce? Syn je úzkostlivý a nemá moc rád změny. (Jsem si ale moc dobře vědoma toho, že ty obavy mohou být spíš moje obavy... poprvé budeme skutečně "nukleární" rodina a já budu s dětmi většinu času sam

Comments