Vedení: jak "vydláždit cestu", aby se dítě chovalo dobře ze své vlastní svobodné vůle

1. Děti s nekonečnými požadavky: jak je to učíme a jak je to odnaučit? Pětileté dítě celý den prohání maminku různými drobnými úkoly, jako nalij mi vodu, utři mi nosíček, podej mi pastelku, atd. (věci, které si stejně dobře může udělat samo).. Maminka mu vyhovuje, ale výsledkem je, že stráví prakticky celý den plněním těchto drobných úkolů a nejenže neudělá nic v domácnosti, ale ani se jí nedostane času na nějakou zajímavou aktivitu s dítětem. Naomi ale říká, že dítě často vyžaduje, aby za něj maminka dělal věci, které už umí, protože je to jeho emocionální potřeba. Jak tedy rozeznat, kdy dítě skutečně pořebuje, abychom jeho požadavek splnili a kdy je to jen rozmar?

2. Kde je hranice ,co je ještě vedení a co už ovládání?

3. Jak zvládat situace,když dítě pláče nebo kříčí? Pláč a křik mých dětí mne dokážou velmi rozhodit v jakékoli situaci a spochybnit moje rozhodnutí, či jde třeba o čištění zubů(dcera téměř 6 let) nebo sezení v autosedačce(dcera1 rok). Když pláčou nebo křičí mám pocit, že jsem zodpovědná za jejich emoce a musím je "vylepšit" a udělat, co dcery chtějí. Cítím, ale že se to stává u nich již spůsob jak mne ovládat.Jak získat jistotu,že jsem dobrý rodič a moje rozhodnutí nejsou proti mým dětem, i když spůsobili negativní emoce?

4. Můj šestiletý syn, jedináček, si s námi chce stále hrát. Mne ani mého muže ale nebaví dělat rybičku nebo jezdit s vlaky ani podobné hry, které tak krásně vynalézá. Ale v okolí není jiné dítě, se kterým by si mohl hrát. Snažím se nabízet mu jiné aktivity, jako stolní hry, kreslení a malování, apod.. Ale občas si uvědomuji, že to, co on opravdu potřebuje, je běhat, smát se, hrát si na něco, používat tělo. Přivádím mu proto domů jiné děti, ale v jejich společnosti syn nenavrhuje takové hry, jaké vymýšlí, když je s námi. Přátelé odcházejí a jeho potřeba není uspokojená. Když jde ven, také se spíše přidává ke hrám svých kamarádů, než aby sám převzal iniciativu. Také potřebuji obstarat domácnost, a přestože syn rád pomáhá, nemůže být vždy v kuchyni a vařit, uklízet, prát... Jeho nekonečná potřeba pozornosti mne unavuje. Také se mi zdá, že naše domácnost je příliš vážná. Líbí se mi, jak Naomi mluví o humoru, ale naše pozornost je jaksi upnutá k našemu synovi a pokusy o humor nikam nevedou. Je něco, co bych se mohla naučit o výchově jedináčka: Jsme stále spolu ale zdá se mi, že s ním ztrácím spojení, začíná být smutný, agresivní, frustrovaný.

5. Nase deti (7, 4, 2 roky) jsou velmi emotivni, jakmile se jim neco deje, neco nedari, neco neni dle jejich predstav, zacnou se vztekat, zlobit, kricet, ten 7 lety i fyzicky "utoci". Jejich zlost vetsinou chapu. O pricine vim, ale neni v mych silach vsechno ovlivnit a ani si nemyslim, ze je to nutne. To ze obcas neco nevyjde, neni dle predstav je prirozene. jak reagovat? Nechat vyvztekat v me pritomnosti? Jak reagovat, kdyz to neni mozne, je to treba nebezpecne (napr: zacne se vztekat uprostred silnice pri prechazeni nebo na nastupisti u vlaku...)? lze ocekavat, ze z toho deti casem vyrostou, kdyz se v nich vztek nebude potlacovat nebo je to jejich povahou?

6. Můj šestiletý syn reaguje agresí na všechny podněty ode mne a svéhoo otce, které se mu nelíbí. Chtěla bych ho naučit, že může o něco požádat nebo mluvit otevřeně o tom co chce, a že ho budeme poslouchat. Zdá se mi, jako by tu byla "díra v komunikaci", že se cítí "zahnaný do kouta" každým sebemenším návrhem. Další variantou kromě agrese je rozzlobený, beznadějný pláč. Můžu ho naučit, že o všem můžeme mluvit a že extrémní reakce jsou pro extrémní situace? Jeho otec bohužel reaguje v mnoha situacích podobně. Uvědomuji si také, že jsem se k němu chovala dříve dosti dominantně a říkala mu co má dělat. Jak by se za těchto podmínek mohl můj syn nejlépe naučit vyjadřovat svoje potřeby bez toho, aby ubližoval jiným a sobě? Ve vztahu s ostatními lidmi své pocity většinou skrývá a raději trpí, než aby je vyjádřil. Ale někdy reaguje agresivně i vůči přátelům a příbuzným. Například jednou na něj jeho nejlepší přítel hodil sněhovou kouli a on ho povalil na zem a tam do něj, plačícího, kopal tak dlouho, dokud jsem nepřišla a neodvedla ho pryč.

7. Syn 7let jeste nedokaze sdilet pocity druhych (radost, smutek, bolest....) Zatim se chova tak, ze haji jen sve zajmy,svuj prostor, sve veci, nechce se delit, pustit nekoho pred sebe nebo nekam misto sebe, chce mit vseho nejvic, byt prvni. Lze ocekavat a v ktere vyvojove fazi, ze se u nej pochopeni pro druhe objevi spontanne, dle prikladu dospelych. Doufam v to, ale nekteri dospeli v okoli se tvari, ze takto velke dite by to uz melo umet a nasi povinnosti je mu to vysvetlit, ho to naucit, ale to proste nefunguje.

8. Zdá se mi, že jeden příklad "špatného" chování je pro dítě mnohem inspirativnější než deset příkladů "dobrého" chování. Dá se zařídit aby příklady pozitivního chování byly pro dítě zajímavější než negativní chování, které je vidět v okolí? Příklad: jedna návštěva u rodiny s malou holčičkou, která plácá ostatní děti a snaží se jim brát hračky a řídit je měla za následek napodobování tohoto chování naší dcerkou asi další dva měsíce.

9. Syn (7 let) si velmi rad hraje (drevena draha a vlacky, lego, jine hracky ho nelakaji), zajem jevi o vlaky (maluje jen vlaky), nektere stavby, prirodu, obcas se mu zalibi nektera pisen, posloucha ji stale dokola. Kdyz se o necem cte, povida, zkouma, proziva, sleduje, hodne si pamatuje, dokaze o tom posleze i mluvit. Ve skole zatim neni, chceme jit cestou unschoolingu. Zajima me, zda ho zacit nejak vest, zda nejak rozsirovat ci podporovat jeho zajmy nebo spis jen reagovat na aktualni situace? Ma dva mladsi sourozence a spis se jim prizpusobuje, aby si mohl s nimi hrat.

10. Neznama situace (zapis do skoly, u lekare - netusim, jak to bude probihat, nelze to predpovedet), dite (7 let) se asi citi nesve, zacne se chovat zcela neobvykle, kouli ocima, strka si prst do nosu, klimba nohama, neodpovida, nediva se do oci. jak ho na tyto situace pripravit a jak reagovat?
 
11. Muj syn 6 let nezdravi sousedy ani jine lidi bez ohledu na to, jestli je zna. Znam radu ohledne slusneho chovani a souhlasim s ni, ale potrebuji jeste zpracovat to, ze syn je svym nezdravenim onalepkovan a jeho vztahy napr. se sousedy a dalsimi se pak nesou v tom duchu. On by se totiz s nimi pratelit chtel.

12. mám dotaz týkající se potřeb/vrtochů/manipulace naší dcerky (1,5 roku). Julinka mě velmi často vodí za ruku. Popřípadě, když je v náručí, ukáže rukou a řekne "Tam". Pokud ji dám dolů, dovede si mě tam za ruku. No, jsem v situaci, kdy mě Julinka skoro celý den vodí za ruku od jedné atrakce k druhé (pokud jsme v kroužku pro rodiče s dětmi), od jedné hračky k druhé od jednoho místa k druhému (doma). Nebo se chce nosit a ukazuje, kam potřebuje jít. Není mi to příjemné, cítím v tom manipulaci z její strany. Na druhou stranu si říkám, že moje blízkost je pro ni potřebou.

Comments